Dobrovolně NESEHNUTÍ

nejen pro dobrovolníky a dobrovolnice

Dobrovolnictví v NESEHNUTÍ

Máš chuť ve svém volném čase dělat něco smysluplného? Chceš se aktivně zapojit do akcí na ochranu lidských práv, práv zvířat či životního prostředí? Přidej se k nám!

Naše weby:

Zaostřeno na hypermarkety Ekobrána Společně k rozmanitosti Ženská práva jsou lidská práva Občanské oko Cesta iniciativy

EVROPSKÁ DOBROVOLNÁ SLUŽBA

Vrámci Evropské dobrovolné služby vyslalo v roce 2014 NESEHNUTÍ do své partnerské organizace RICDOG v Gruzii dobrovolnici Magdu Kuchotovou. Pokud by vás zaujala možnost strávit 2 – 12 měsíců v zahraničí a zapojit se do dobrovolných projektů, sledujte naše aktuální výzvy.

Evropskou dobrovolnicí v Gruzii

V září loňského roku jsem dokončila studium oboru Odborná ruština pro hospodářskou praxi a marně si lámala hlavu, kde onu zmíněnou praxi získat. Když jsem záhy narazila na inzerát NESEHNUTÍ na post dobrovolníka v Gruzii, měla jsem jasno. Práce sice ne úplně v oboru, ale o to zajímavější.

EVS neboli Evropská dobrovolná služba umožňuje lidem ve věku 17- 30 let účastnit se projektů realizovaných v Evropské unii a partnerských zemích na dobu 2 měsíců až 1 roku. A jak již název naznačuje, dobrovolníci tedy nedostávají plat, ale zato mají hrazené cestovné, ubytování, stravné a dostávají kapesné. Zpátky domů si tak nedovezete našetřené desetitisíce, jako například z pracovních pobytů v Americe, zato ale získáte spoustu jedinečných zkušeností a zážitků a možnost poznat danou zemi ze zcela jiného úhlu. Dobrovolník především při dlouhodobém pobytu je totiž ubytován v rodině a stává se nedílnou součástí tamní komunity. Mě s otevřenou náručí a talířem plného chačapuri1 přivítala dvojice šedesátníků, kteří mi od prvního dne neřeknou jinak než „naša dočka“ neboli naše dcera.

Do Gruzie, respektive Kutaisi, druhého největšího města, jsem dorazila 1. března s ne příliš jasnou představou, co mě tu čeká. I to byl v podstatě jeden z důvodů, proč jsem se přihlásila. O sousedních státech jako je například Arménie či Turecko jsem měla jakousi představu, ale o Gruzii? Snad jen znalost, že hlavním městem je Tbilisi. Největším šokem, který na sebe nenechal dlouho čekat, pro mě bylo zjištění, že ruštinu si zde příliš neprocvičím. Jistě, se starší generací (čtyřicet let a výše) se rusky jakž takž domluvíte, i když neochota rusky mluvit je u nich značně patrná. Dlouholetá nadvláda Sovětského svazu a stále aktuální spor o území Abcházie a Jižní Osetie, jež začal v 90. letech minulého století a eskaloval ve válečný konflikt v roce 2008, zanechaly těžké šrámy. Částečně i proto mladší generace upřednostňuje angličtinu, což však ale ne vždy znamená, že je s vámi anglicky schopná komunikovat mimo téma: „Jak se máš…“. Obvyklý rozhovor je tak směsí angličtiny, ruštiny a základních slovíček a frází z gruzínštiny. Na druhou stranu jsou Gruzíni velmi přátelští a cizince vítají s otevřenou náručí. Jazyková bariéra pro ně není žádný problém, zvláště pak po pár sklenkách domácího vína či čači.2

Mou zdejší hostující organizací je „Research Intelectual Club Dialog of Generations“, zkráceně RICDOG. NESEHNUTÍ s RICDOGEM spolupracovalo již v minulosti na vytvoření Helplinky pro děti a mladistvé a zároveň vedlo kampaň proti hazardu. Současný projekt je pak jakýmsi volným pokračováním. Mým úkolem je nejdříve zmapovat v Kutaisi situaci týkající se „problémových dětí“, jež jsou často závislé na hazardu a seznámit zdejší komunitu s koncepcí streetworku a sociální práce s touto cílovou skupinou.

Dalším menším cílem je i rozběhnutí volnočasových aktivit a to nejen pro „problémové děti“. Koncepce ZUŠ či v podstatě jakýchkoli mimoškolních aktivit tu neexistuje a i kdyby, většina rodičů by si je z finančních důvodů jednoduše nemohla dovolit. Jsem zdejší první EVS dobrovolnice, a tak se učíme navzájem. Jako u většiny dobrovolníků na „východě“ i v mém případě je největším problémem „nevytíženost“ a poté gruzínská „laxnost“. Všichni se snadno do jakékoli činnosti zapálí a přislíbí vám svou účast. Co se ale týče realizace, věci už nejsou tak horké. Gruzíni prostě nikam nespěchají a několikahodinové zpoždění pro ně není problém stejně jako odsunutí několik týdnů dopředu plánované důležité události, například z důvodu (nenadálých) narozenin jednoho z účastníků. Čas tu totiž plyne jinak a rodina má vždy přednost před prací. Pomalu ale jistě se však projekt začíná rozhýbávat a já jsem ráda, že jsem přijela na celý rok. Pokud se vše podaří, bude se v podstatě jednat o pilotní projekt aktivního streetworku v Gruzii, který bude moci posloužit jako základ pro vytvoření konceptu sociální práce s mládeží.

A pokud vás zajímá, jaká všelijaká dobrodružství mě potkala na pracovní cestě po Gruzii a Arménii nebo jak to obvykle chodí na takové typické kavkazské oslavě, určitě si nenechte ujít další díl mého vyprávění.

Magda Kuchtová

Dobrovolnice NESEHNUTÍ

1Chačapuri – tradiční chlebová placka uvnitř plněná sýrem

2Čača – tradiční gruzínská (hroznová) pálenka

http://www.mladezvakci.cz/fileadmin/user_upload/loga/Mladez_v_akci_logo_2012.jpghttp://www.mladezvakci.cz/fileadmin/user_upload/loga/Youth_in_Action_logo_2012.jpg

Kavkazská cesta za neziskovými organizacemi

aneb Všechno, co jste chtěli vědět o dobrovolnictví a báli jste se zeptat II

Dva měsíce v Gruzii za mnou. Aktivity v rámci mého EVS projektu naplánované, schválené. Co ale dělat když zjistíte, že celá vaše gruzínská organizace odjíždí skoro na celý měsíc do Maďarska na soustředění? Možností nespočet, na druhou stranu se mi zas nechce jeden měsíc úplně „proflákat“. Ani minutu tak neváhám, když dostanu nabídku připojit se ke kolegům a kolegyni z NESEHNUTÍ na jejich měsíční cestě po Kavkaze s cílem seznámit se se zdejšími iniciativami a vybrat kampaně, které NESEHNUTÍ bude v rámci programu Cesta iniciativy podporovat.
Milan, Irča, já… a když dorazí i Martin, dobrodružství může začít. Prvních pár dní strávíme v mém, na zdejší poměry luxusním, šlechtické sídlo připomínajícím, apartmánu v Kutaisi. Je trochu zima, na což já jsem sice zvyklá, zbytek osazenstva se však zarytě odmítá otužovat, a tak po celou dobu pobytu sedí u počítačů a pracuje zahalený do spacáků od hlavy až k patě. Dolaďujeme poslední maličkosti, domlouváme přesný harmonogram a na co všechno se nesmíme na schůzkách zapomenout zeptat.
Po týdnu stráveném v Kutaisi, kde jsme si všichni úspěšně zvládli předat rýmu a kašel, se Irča s Milanem vydávají do Abcházie, zatímco já s Martinem cestujeme napříč Gruzií. Nové kontakty, pro mě nová neviděná místa a obdržené návrhy projektů vypadají víc než slibně, takže člověk ani nijak neprotestuje nad faktem, že průměrně čtyři hodiny stráví v maršrutce cestou na schůzku, na schůzce dvě hodiny a hurá další čtyři hodiny zpět.
Cestovní trable se nám naštěstí vyhýbají a bez větších problémů zvládáme i zběsilou jízdu gruzínských řidičů. Když vás ale žádají o grant na monitoring útulku pro psy, jež neexistuje, či pro dobrovolnickou organizaci disponující pouze čtyřmi zahraničními dobrovolníky, kteří co nevidět odjedou, a na každé druhé schůzce zjistíte, že hlavním cílem kampaně by měla být změna myšlení lidí, jíž se dosáhne tím, že lidem řeknete: „Takhle se to dělat nesmí.“… občas prostě propadáte pesimismu. Bylo by úžasné, kdyby změny probíhaly tak snadně, ale při pohledu na maminku, která právě v maršrutce přebalila své dítko a použitou plenku bez váhání za jízdy vyhodila z okna, je mi jasné, že tak jednoduché to nebude.
S Milanem a Irčou se shledáváme v Tbilisi, probíhá porada, které kampaně podpořit a které ne. Stále věříme, že kašel, rýmu i teplotu se nám podaří zahnat veganskými nanuky a čačou a že na (alespoň pro mě) největší dobrodružství, tedy návštěvu Arménie, budeme fit. A zatímco Milan míří do Ázerbájdžánu, my nasedáme do nočního vlaku Tbilisi-Jerevan. Spánek nám narušují pouze pohraniční úředníci a také fakt, že skoro po celých 11 hodin jízdy je zavřený záchod.
Už jen z letmého pohledu z vlaku je jasné, že nejsme v Gruzii. Zelené hory a členitou zalesněnou krajinu postupně nahradila kamenná načervenalá pustina s horou Ararat tyčící se v dálce. Přestože je Jerevan nádherné město, na jednu stranu mě i trochu děsí. Vysoké budovy stavěné převážně z načervenalých masivních kamenných bloků ve mně zanechávají dojem, že jsem se ocitla v Orwellově 1984, což je ještě umocněno tím, že jsem rezignovala na „přírodní léčiva“ a nasadila antibiotika. V arménských regionech, které jsou příhodně členěny na „Marsy“, si pak zase připadám jako Alenka v říši divů. „Proruský“ styl je zde víc než patrný, a tak při cestě lesem z ničeho nic třeba potkáte římský pantheon či restauraci ve tvaru lodi vyzdobenou antickými sochami a obrazy Van Gogha a než se nadějete, sedíte v ní u stolů prohýbajících se jídlem a s arménskou rodinou slavíte narozeniny manželky jednoho z přítomných mužů. Na první pohled ale nelze poznat, že právě ona je oslavenkyně. Doplňuje sklenky, servíruje jídlo, stará se, aby všichni byli spokojení. Zatímco její manžel (voják) s tradičním přípitkem za mír vytýká Martinovi, že je ostuda, pokud jako muž neumí střílet ze samopalu.
Naše putování se pomalu blíží ke konci a i v Arménii, stejně jako v Gruzii, na nás téměř po každé schůzce padá splín, tentokrát však z jiného důvodu. Většina kampaní má totiž značný potenciál a my víme, že z dvanácti žádostí můžeme nyní podpořit pouze dvě. Při návštěvě jednotlivých iniciativ si pak uvědomuji i další rozdíly mezi Gruzií a Arménií. Zatímco Gruzie oplývá rozličnými možnostmi kde žádat o grant a mnohé i neziskové projekty jsou financovány z amerických, evropských či EU fondů, Arménie musí spoléhat převážně na podporu od své americké diaspory. A pokud jsem si myslela, že Gruzie je v otázkách patriarchátu, postavení žen či sexuálních menšin příliš prudérní, ve srovnání s Arménií tomu tak není. Líbat se na veřejnosti? Nebýt panna před svatbou? Být lesba/gay? Jezdit na kole, když jste dívka? Odstěhovat se od rodičů, když jste svobodná? Nepřipadá v úvahu. Pracovat po svatbě? Možná. Pokud je manžel benevolentní.
Cestou z poslední schůzky směr Tbilisi přemítám, že i když by pro mě byl život v Arménii mnohem snazší, jelikož zde všichni mluví (většinou plynně) rusky, jsem ráda, že dobrovolničím právě v Gruzii. V distingované Arménii by mi chyběla gruzínská nespoutanost a otevřenost, stejně jako členitá krajina a husté lesy.

Tahle cesta po Kavkaze mi dala mnohé, hlubší náhled do zdejší sociální i ekologické problematiky, lepší představu o fungování neziskových organizacích, praxi v tlumočení. Především mi ale potvrdila, že i když je dobrovolnická práce běh na dlouhou trať, rozhodně má smysl.
Magda Kuchtová

dobrovolnice NESEHNUTÍ

http://www.mladezvakci.cz/fileadmin/user_upload/loga/Mladez_v_akci_logo_2012.jpghttp://www.mladezvakci.cz/fileadmin/user_upload/loga/Youth_in_Action_logo_2012.jpg